Dědkovatím: ta dnešní mládež...

Chovat se jako arogantní blbec je tragédie. A navíc na to nejsou pilulky. Někde to rodiče nestihli a školka nedohnala. Ale věřím tomu, že malými krůčky se to dá zlepšit. 

Jel jsem v neděli večer zpožděným vlakem z Tábora do Prahy. Bouřky stály za půlhodinovým zpožděním a zkouškové období za zaplněným vlakem.
V Benešově mně přestala bavit ulička, kterou tam a zpět projížděl vozík s nápoji, jemuž se dalo vyhnout na celých šesti centimetrech mezi odřenou reklamou na bagety a stěnou. Jídelní vůz nikde, takže vozík v plné uličce se přiřadil k záhadám, jejichž prudivou existenci osvětlí další vydání Stopařova průvodce. 
Přisedl jsem si tedy do zhasnutého kupé, kde seděly dva manželské páry, jeden kolem sedmdesáti let, podle kufrů cestující na letiště, druhý kolem padesáti. Dovnitř přišel ještě jeden mladík, kolem dvaceti pěti let a čtyřiceti kilo. Od pohledu student buď IT nebo jiného výrazně komunikativního oboru, něco jako marketing nebo komparativní heraldistika předkolumbovské Ameriky.
Mladík pozdravil, sedl si, vytáhl noviny a rozsvítil.
V kupé cestovaly ony dva páry, tedy mimo jiné dvě dámy starší než on. Jejich současnou pohodu narušil bez jakéhokoliv náznaku otázky nebo dovolení.
"Mladý pane, že Vám do toho kecám, ale zapomněl jste se zeptat, jestli někomu Vaše rozhodnutí rozsvítit nevadí"
"A Vám to vadí?"
"Mně ne, ale já tady protokol neurčuji, když se rozhlídnete."
"Tak já si to budu pamatovat pro příště, že je tragédie rozsvítit."
"Chovat se jako arogantní blbec je tragédie"

A navíc na to nejsou pilulky. "Pro příště..." Toho pitomu ani nenapadlo se omluvit současným spolucestujícím a dovolit se. Vsadím boty, že by mu to dovolili. I to je součást protokolu. Ale nezeptat se, neomluvit ani po upozornění, to je opravdu znak slabších sociálních dovedností.

Vadí mi, že je tu takové zastoupení lidí, co si myslí, že se vše musí přizpůsobit jejich momentálním potřebám. Prosím všechny, kterým to také vadí, aby se ozvali, když jsou takového výronu ega přítomni. Někde to rodiče nestihli a školka nedohnala. Ale věřím tomu, že malými krůčky se to dá zlepšit. 
Mlčením to nešlo, nejde a nepůjde. 

P.S. Jasně, mám jet autem. Ale ten sebestředný princip se občas vynoří i na silnici, všimli jste si?